Dolomity 2012 (2)

Do Dolomitů jsem se nehorázně těšila, ale čím víc se to blížilo, tím větší jsem měla strach. Přece jenom jsem nikdy nebyla v tak vysokých horách, nelezla po skalách, natož po via ferratách… Ale chtěla jsem dokázat, že nejsem žádná močka a navíc jsem se těšila, že poznám nové skvělé lidi a uvidím zase kus světa. Počáteční obavy ze mě spadly hned po příjezdu na parkoviště, kde mně vítaly samé usměvavé tváře a ani pohled na přilby a karabiny mně nevyděsil. Při příjezdu do Itálie jsme byli permanentně nalepeni na sklo auta a s otevřenou pusou jsme obdivovali nekonečně vysoké hory, ze kterých šel opravdu respekt. Nějak jsem si nedokázala představit, že už možná zítra budu zdolávat její vrcholy…

 

První den jsme ale kvůli špatnému dopolednímu počasí museli pozměnit plány a tak místo výletu k Tre Cime jsme jeli k vodopádu v pohoří Fanes, který byl neméně krásný. Tam jsme si poprvé vyzkoušeli lehkou ferratu a dokonce jsme se prošli přímo pod vodopádem. O Tre Cime jsme se ale nechtěli ochudit a vydali jsme se tam hned další den. K největším zážitkům ale patřila nedělní túra na třitisícovku jménem Tofana. Trasa byla náročná (podle Wikipedie někdy té nejvyžší obtížnosti :-D), pod náma obrovské nic, prudké stoupání, za chvíli zase klesání a tak co jsme vylezli nahoru, zase jsme slezli a takovýmto způsobem jsme se plahočili nekonečných pět nebo i víc hodin a vrchol pořád v nedohlednu. I když to byl jeden z nejtěžších a nejnáročnějších dnů, túru jsem si užila nejvíc, protože jsem vlastně poprvé v životě byla na třitisícovce, mohla vidět opravdu nádhernou přírodu, prožit kus děsivé historie průchodem dlouhé šachty, kterou vykopali vojáci v období první světové války a taky si uvědomit obrovskou Boží ochranu po celou dobu cesty. Mohli jsme cítit Jeho vedení na každém metru naší cesty, kdy stačila chvilka neopatrnosti a mohlo se stát cokoliv. Nesmím opomenout na odpočinkovy den, kdy jsme vyjeli vstříc turisty přecpaným Benátkám a městečku Jesolo, kde jsme se vyčachtali v teplém moři.

 

Druhá polovina pobytu se skutálela už ani nevím jak. Stihli jsme ještě vystoupat na další dva dolomitské štíty, z toho jeden den na Col Rosu, která mi dala zabrat nejvíc, jelikož vstávání ve čtyři ráno mně zničilo víc, než první tři dny dohromady. Za vzájemné podpory ostatních jsme se vyškrábali i tam a pak už jsme jenom vychutnávali ten krásný pohled, který nám všem určitě bude chybět.

 

Celý pobyt v Dolomitech byl perfektně naplánovaný, všechny túry, moře i volný den u jezera Misurina. Počasí, které mělo být takové všelijaké, vždycky vyšlo a my jsme nikdy nezmokli. Bůh nám byl dokonalým průvodcem a ochráncem a mohli jsme si tady uvědomit, jak se o nás stará.

 

Anet Kw