Dolomity 2012 (4)

Je 4. 7. 2012 asi 17:00 a já se marně snažím si sbalit krosnu s oblečením a jídlem na 9 dnů. Panika střídá rozhořčení, když krosnu nelze dopnout! Nakonec tedy v bitvě s krosnou vycházím jako vítěz. Zvoní mi budík 5:20, vstávám a vydávám se vstříc Itálii. Cesta ubíhá rychle, chvíli spím, chvíli si čtu časopisy, luštím Jančiny křížovky nebo se bavím s mou spolusedící Moňou. Je asi 18:00 5.7.2012 a my dorážíme do kempu Rochetta v Cortině d´Ampezzo. Začínáme tedy stavět stany a také hlavní centrální stan, jelikož je za chvíli vše hotovo někteří z nás jdou vyzkoušet, jak se vaří něco chutného na kempinkových vařičích, ostatní však dojídají zbylé řízky z domova. Poté unavení cestováním zalézáme do našich příbytků a za cvrlikání cvrčků, štěbetání ptactva a šumění tekoucí říčky usínáme.

Probouzíme se do „né“ moc příjemného počasí z leva, zprava, ze severu i z jihu se na nás valí bouřkové mračna. Radek nám ještě dělá instruktáž jak se správně obléci do výstroje, dnes máme totiž v plánu vylézt na Paterkoffel, ale bohužel počasí nám nepřeje vracíme se tak zpět do tábora a vaříme oběd.Odpoledne se nám počasí však umoudřuje a my si troufáme alespoň vylézt k vodopádům a vyzkoušet si výstroj na modré feratě. Nečekala jsem, že to bude tak super lézt zajištěna jen na dvou karabinkách po skále.Směs adrenalinu a vzrušení mi dodává odvahu, když lezu dolů po „žebříku“, uvědomuji si totiž, že ne každý má možnost si projít pod vodopádem.Večer si uvaříme jídlo a pak uléháme do svých spacáků,sdělíme si ještě zážitky s dnešního dne a já se nechám unášet sněním o horolezení.

Dalšího dne se vydáváme na chatu pod Tre Cime „Tři Zymby“ ,kde dojedeme autem a poté pěšky kolem „zubů“ až k začátku červené feraty, která nás dovede až na Paterkoffel 2746 m.n.m.. Poprvé se musím „plazit“ štolou ve stylu kachny, i přes mou klaustrofobii a strachu z výšek, zdolávám vrchol a můžu tak spatřit neskutečný pohled na Dolomity. Je však čas oběda a my vytahujeme z batohu českou vysočinu a dopřáváme si ji s chlebem.Cesta dolů se docela táhne, ale mě to vůbec nevadí užívám si totiž krásu těchto hor.Po štole,která měla asi zhruba 800m se dostáváme na chatu Locatelli odkud dále pokračujeme až k autům.Začíná sice trochu z nebe kapat, ale nám to vůbec nevadí!

Třetího dne se vydáváme na jednu z Tofan, právě Tofana de Rozes je dnešním cílem. Po úspěšné pěší tůře až k začátku feraty oblékáme výstroj a stoupáme po žebříku až k tunelu, který je opravdu nekonečný. Poté klesáme a stoupáme, vlastně to co nastoupáme v zápětí znovu sejdeme.Feraty jsou úžasné myslím si každým krokem, však v některých pasážích si říkám, že i horolezecké umění je málo.Když po 7 hodinách lezení si myslíme, že již jsme pod vrcholem nastane trochu překvapení! Jsme totiž ani ne v půlce, proto se rozhodneme na Tofanu se vůbec nevydat, ale obejít ji. Po několika málo minutách si, ale někteří rozmyslí, že na Tofanu by bylo fajn vyjít a tak se tam „rozběhnou“. My s Moňou se snažíme s nimi „běžet“, ale po 20 minutách se vracíme. Užíváme si vyhlídky a sestupujeme k autům. Večer již vaříme a užíváme si relaxace letního kina v hlavním stanu.

Další den je věnován relaxaci a kultuře. Ráno po snídani vyjíždíme vstříc městu postavenému na moři, Benátkám. Město je velmi krásné, proplouvající gondoly, celá tato atmosféra na Vás dýchne nespoutaností italského života.Jen kdyby nebylo takové vedro pomýšlím, když přicházíme na náměstí sv.Marka.Dáváme si kopeček zmrzliny a zůstáváme dál ve stínu.Cestou k autům myslím na to jak osvěžující bude smočit se ve slané vodě Jadranu.Moře je opravdu osvěžující až do chvíle než začneme pozorovat, a nejenom pozorovat, medúzy.Večer odjíždíme od moře znovu do vnitrozemí.

Pátého dne se vydáváme na túru k chatě Nuvolau. Počasí není sice ideální, ale i tak se nebojíme. Začínáme stoupat a znenadání nás zastihne bouře, ještě že je poblíž chata. Po bouřce se nenecháme odradit a pokračujeme v tůře dál. Z vrcholu se nám naskytne vynikající pohled na okolní přírodu. Svačíme poslední kusy vysočiny, herkulesu a loveckého salámu. Večer v poklidu vaříme večeři a povídáme si.

Ráno vstáváme velice brzy asi ve 4 hodiny, jelikož chceme vylézt na Col Rosu, ale počasí se má kolem oběda zkazit. Cestou klikatou se lesním porostem blížíme ke skále , na kterou se v zápětí snažíme vylézt. Je to opravdu těžké v některých krocích výstupu si nejsem jistá, ale Ester mi radí kde a jak si dát levou nebo pravou nohu. Výsledek stojí za to! V 9 hodin se všichni culíme do foťáku na vrcholu. Krásný výhled je zasloužený a my se vracíme zpět k autům. Těsně před příchodem začně pršet a my jsme velmi šťastni, že suší sedíme v autech.

Poslední den věnujeme procházce u jezera Misurina a prohlídce městečka Cortiny. U jezera si pronajmeme šlapací lodičku a projedeme se. Odpoledne tedy zavítáme do města Cortiny.

Poslední sen nám tedy počasí vůbec nepřeje. „Kdyby aspoň nepršelo!“ pomyslím si když vylezu ze stanu. Sbalíme si batohy a začínáme balit i stany. I přes malé komplikace se zabouchnutým klíčem , zhruba ve 12:00 odjíždíme z kempu. Cesta ubíhá šíleně rychle a já ani nepostřehnu, že jsem za Olomoucí. Tam se ještě všichni rozloučíme a pokračujeme vstříc domovu.

Takovou dovolenou můžu nazvat jenom takhle: „Kdo nebyl, nepochopí, jak dovolená (prázdniny) s Outdoorem může být skvělá(ý)!“ Není to jen o skvělých zážitcích, ale o úžasné partě lidí, o laskavosti, o vstřícném jednání, o kamarádském přístupu prostě o nejlepším životním zážitku!

 

Martina Sikorová