Dolomity 2012

29.07.2012 16:30

Ačkoliv předpověď počasí na celou dobu našeho pobytu nebyla příznivá, Bůh vyslyšel naše modlitby a my za celou dobu ani na jednom výletě nezmokli. Občas to ale bylo o fous… Jako když jsme se v úterý vydali na chatu L'Averau e il Nuvolau. Během pár minut se úplně změnilo počasí. Obloha před námi zčernala a z dálky byly slyšet hromy. Nejdříve nám méně zasvěceným přišlo vtipné, že kamarádům okolo vstávají vlasy na hlavě, některým dokonce celé kudrlinky. Brzy jsme však byli poučeni o tom, že se blíží pořádná bouřka a my jsme v nebezpečí. Po rychlém vyhodnocení situace jsme se rozběhli k nedaleké chatě. V momentě, kdy jsme již byli v bezpečí, strhla se venku taková bouře, jakou jsem nezažila. Bůh nás chránil i v této chvíli a po přečkání bouřky na bezpečném místě jsme mohli pokračovat ve stoupání na cílovou chatu a pak po ferratach zpátky dolů.

 
Během týdne jsme prošli spoustu různých hor, jako Drei Zinnen, Tofana di Rozes a další. Uprostřed pobytu jsme si jeli odpočinout do Benátek a vykoupat se do moře v městě Jesolo. Bydleli jsme v kempu ve městě Cortina de´ Ampezzo ve stanech. Trávili jsme společné chvíle při vaření těstovin na tisíc různých způsobů, sledováním filmů, večerními zamyšleními, hraním her a vedením zajímavých rozhovorů.
 
Poslední túrou mělo být zdolání vrcholu Col Rosy s výškou 2166 m.n.m. Předpověď hlásila na ten den odpoledne nepříznivou situaci s počasím, museli jsme proto vyrazit ještě před svítáním, abychom se včas stačili vrátit. Když jsem ráno uviděla na budíku 4 hodiny, myslela jsem, že nezvládnu vylézt ani ze stanu, natož na nějakou horu a těšila jsem se jen na to, až už zase půjdu spát. Nevím ani jak, ale najednou už jsme seděli v autě a užívali si pohled na okolní vrcholky hor, jež začínaly být osvěcovány slunečními paprsky. Pod vrcholem jsme nahodili batohy a s radostí pěšky jsme vyrazili na náš poslední trek. Cesta na Col Rosu nebyla vůbec krátká a snadná, stále se objevující nové a nové cestičky, které vedly výš a výš. Tu už byl vystřídán pěkný chodníček příkrou skálou, po níž jsme měli lézt. Pomalu jsme postupovali vzhůru. Ale asi v polovině stoupání se mě zmocnil pocit, že dál už nemůžu. Ruce jsem měla zesláblé, třásly se vyčerpáním. Nohy potlučené a bolavé. Při pohledu dolů, kde se rozprostírala hluboká propast, se mi zvedal žaludek a při pohledu nahoru mě svírala beznaděj. Po celém týdnu jsem byla příliš vyčerpaná a moc sil mi nezbývalo, ale nemohla jsem zůstat na místě a tím zabrzdit všechny, kdo lezli za mnou. Obrovským povzbuzením se v tu chvíli pro mě stala celá naše skupina. Čekali jsme na sebe, pomáhali si a povzbuzovali jeden druhého. Kdybych šla sama, zřejmě bych až nahoru nedošla. Díky celé naší skupině jsem mohla zdolat vrchol Col Rosy. Když se mě pak jeden kamarád později ptal, k čemu potřebuji společenství, vzpomněla jsem si na onu chvíli na skále a přirovnala jsem naši turistickou výpravu ke společenství. Pokud jsme uprostřed společenství, podporujeme se, modlíme se jeden za druhého, podáváme si pomocné ruce, dokážeme pro Pána udělat víc, než když jsme někde úplně sami.
 
Když jsem odjížděla s outdoorem, bylo mi líto, že nebudu součástí akce Finská jízda, která se konala současně s touto akcí ve Frýdku. Bůh mě však zřejmě chtěl jinde. Zde jsem mohla slyšet a vidět, jak Bůh jedná v životě nejen mém, ale i lidí okolo mě. Díky Bohu za tyto nádherně prožité dny a za lidi, kteří mohli být s námi.
 
Lucie Bukovanová
Zpět