Přechod Nízkých Tater (3)

 

Je pátek večer, po mládeži se domů vracím hodně pozdě. Teď je třeba rychle si sbalit nějaké to oblečení, jídlo na cestu, foťák a můžu s klidem usnout. V 4.30 mě budí řinčení budíku, rychle oblíkám staré šusťáky, pohory a vyrážím na smluvené místo. Vidím zastavovat červenou dodávku a vzápětí už se vezu s partou přívětivých kluků. Jsem plná očekávání a tak trochu nervózní z toho co mě čeká. Po cestě nabíráme další sportovní nadšence, probíhá krátké seznamování a vyřáží se do Nízkých Tater. Naším výchozím bodem je chata Trangoška, kde necháváme svá vozidla. Rychle vybaluji foťák pro první společné foto a dobrodružství může začít. Slunce hezky hřeje, všichni máme příjemnou náladu a spoustu energie. Míjíme jeskyni mrtvých netopýrů a vzápětí uhýbáme z cesty dvěma skialpinistům. Začíná příkré stoupání do sněhem posetého kopce a já s radostí využívám příležitosti poprvé si na botech vyzkoušet železné mačky. Jejich upnutí mi působí mírné potíže, ještě že je tady Radek, který se vším pomůže. Chůze v nich je kupodivu pohodlnější a připadám si hned jako zkušený horolezec. Popíjíme horký čaj z termosek a už jsme u kamenné chaty M. R. Štefánika Pod Ďumbierom. U vchodu nás vítá chlupatý bernardýn Saša. Boty necháváme na chvíli v sušárně, obhlížíme pokoje a útulnou jídelnu s krbem, kde se pouštíme do rohlíků se salámem a řízků. Výstup na dvoutisícovou Ďumbieru snad nebude tak náročný, přesto je třeba se vydatně posilnit. Znovu obouváme vlhké pohory a těšíme se na výstup. Začíná foukat silný vítr, ale nás nic nezastraší. Povrch kopce je dost zledovatělý, držíme se blízko u sebe a raději se neohlížíme dolů. Na vrcholu se fotíme při západu slunce u dvojramenného dřevěného kříže a rychle za šera scházíme zpět na chatu. Po vytoužené večeři se všichni scházíme na klučičím pokoji, kde si vyprávíme o životě s Pánem Ježíšem, o sobě a svých profesích. Je zvláštní, že na horách se lidé zdraví,vzájemně si pomáhají a chovají se k sobě lépe než v běžném životě. Před chatou ještě pozorujeme noční oblohu posetou hvězdami a poté na pokojích vysíleni usínáme.

Ráno balíme všechny věci, razítkujeme pohlednice, loučíme se se Sašou a stoupáme na Krupovské sedlo a dál po hřebeni na Chopok. Tentokrát už nefouká vítr, slunce pálí a můžeme si dovolit svléknout se do trika. Galantní kluci holkám popůjčovali všechny mačky a hůlky a vystačili si s cepínem. Cestou si povídáme, smějeme se a radši se neohlížíme dolů. Děláme časté svačinové zastávky, při kterých si alespoň nafotím pár akčních fotek. Je báječné na chvíli se zastavit a zaposlouchat se do ticha hor, naše problémy se hned jeví jako zbytečné a malicherné, vůbec se mi odtud nechce zpět do doliny. Na Chopoku si chvíli odpočineme a zde přichází nejočekávanější okamžik – sjíždění dolů po sjezdovce. Každý si vybírá svůj specifický způsob přepravy, já volím igelitovou tašku plnou sněhu. Je to náročnější než se zdá, po chvíli zjišťuji, že taška je pryč a já jedu po zadku. Slovenští lyžaři nad námi jen kroutí hlavou. Dole u chaty Srdiečko celí mokří vášnivě sdílíme své dojmy z jízdy a vesele scházíme dolů k autům k Trangošce.

Přepadají mě smíšené pocity únavy, radosti z prožitého dobrodružství, ale také nechuť nad pomyšlením co mě všechno čeká v pondělí ve škole. V autě se převlékáme do suchých ponožek, dojídáme zbytky svačiny a sušenek, prohlížíme fotky a přidáváme se do zpěvu spolu se slovenským rádiem. Ještě dát horám sbohem a pozdě v noci se každý vracíme do svých domovů. Za ty dva dny se z nás stala fajn parta a už teď vím, že mi všichni budou moc chybět. Co se dá dělat? Rozhodně se těším na další báječný výlet s Outdoorem!

 

B.Witty