Norsko 2011 (2)

 

Špinavé oblečení, smradlavé ponožky, propocená trička ... tato kombinace spolu s tu a tam zapomenutým plesnivým řízečkem nebo kouskem domácí buchty vytvořila radioaktivní odpad, který musel přinejmenším odpudit každou maminku či manželku nebo kohokoli jiného, kdo se odvážil byť jen zdálky přiblížit se k tomu, co zbylo v batohu po účastnících outdoorového campu v Norsku. To byla ta praktická stránka věci, nicméně si myslím, že nikomu z nás, kteří jsme tam byli to vůbec nevadilo (nebo teda jsme si toho spíše nevšimli:-).

 

Sešli jsme se v úterý 5. července v Českém Těšíně, někteří přijeli nedočkavě dřív, někteří spořádaně na čas, no a pak se našli i takoví, na které se muselo čekat. Narvali jsme věci do aut, což samo o sobě už byl dost namáhavý fyzický výkon a nezbývalo nic jiného, než na rozloučenou políbit rodiče a vyrazit vstříc Norsku. Cesta ubíhala různě, někomu pomalu, někomu rychleji, ale určitě pro všechny ve znamení vzájemného seznamování se s novými

lidmi a navazování nových přátelství, která měla možnost utužit se hned první den na Galdhopigenu, nejvyšší hoře severní Evropy (2469 m n.m.). Nahoru jsme vyrazili ve čtvrtek ráno, hned po první noci strávené v Norsku v kempu u chaty Spiterstullen u šumící ledovcové řeky. Během cesty nahoru nebylo moc pěkné počasí, ale Bůh nám potom jakoby za odměnu rozpustil mraky a my jsme mohli vidět nádherné okolní vrcholky tvarované horským ledovcem.

 

Po tomto úžasném začátku jsme si hned druhý den ráno nabalili krosny a zhruba s 20 kilogramy na zádech vyrazili na třídenní trek kolem jezera Gjende po norském národním hřebenu. Už prvních několik hodin chůze prověřilo naše odhodlání a první noc u jezera ve výšce 1600 m n.m. se soby procházejícími se kolem našich stanů poprvé důkladně prověřila odolnost našeho vybavení vůči zimě, větru a dešti. Další den ráno jsme opět vyrazili na cestu. Toho dne nás čekal sestup z hřebene k jezeru a potom zase výstup nahoru a opět sestup dolů. Ten den byl podle mého nejnáročnější, ale na druhou stranu právě na ten den vzpomínám nejvíc, protože jsem sama o sobě zjistila, kolik toho zvládnu. Třetí den jsme opět vyrazili a přes náhorní plošinu došli až k břehům jezera Bygdin. Tato cesta byla ve znamení skákání po kamenech přes ledovou vodu (dodávám, že opět s krosnami na zádech:) a zabíjení komárů cestou kolem jezera, na které prý neplatí české repelenty:). Bůh se o nás celou dobu staral, místy nám poslal sluníčko, místy déšť, ty největší lijáky jen v noci, když jsme spali, ochraňoval nás na ostrých kamenech a dodával nám dobrou náladu a sílu.

 

Další den byl určen pro odpočinek a přejezd na jiné místo. Ale i ten nabitý zážitky. Projeli jsme se horskou cestou a snažili se lovit ryby ve fjordu. Nakonec jsme přišli na to, že určitě byla chyba v těch rybách, v tom místě kde jsme chytali, byly prostě nechytatelné:). V úterý jsme si udělali menší půldenní výšlap k vodopádu a zase jeli dál. Ve středu jsme se po spravedlivém hlasování rozhodli nejít na hory ale udělat si místo toho výlet k Atlantiku. Byl to další ze super zážitků. Den jsme strávili u moře, plavali jsme, hráli jsme fotbal, stavěli hrady z písku a to všechno pod nádherně rozzářeným slunečným nebem. Ve čtvrtek jsme si ještě stihli prohlédnout hlavní město Norska, Oslo a pak už jsme vyrazili vstříc domovu.

 

Díky Ti, Pane Bože za tvé vedení a ochranu, za celý outdoor tým, děkuji za Daniela, kterému jsi dal svého Ducha, aby k nám skrze něho mohl mluvit, děkuji za to, že sis tam přivedl lidi, které jsi tam chtěl mít, děkuji za to, že jsme si mohli naplno jsme užívat výhledy na nádherné fjordy, majestátní ledovce, malebné domečky s trávou na střeše, ledový Atlantik a hučící vodopády, lovit ryby, hrát fotbal a skákat na trampolíně, vidět soby, vařit na vařiči, spát pod stanem, poznat nové přátele, radovat se, přemýšlet, modlit se. Děkuji za to, jak nápaditý jsi byl, když jsi tvořil přírodu kolem nás, děkuji Bože za to, že jsi a že všechno má s Tebou smysl. Amen. Monika Puczoková