Vzhůru k oblakům (Dolomity)
Sobota 10.7.2010
Nové ráno, nový den. Plni očekávání se postupně člen za členem naši skupiny „turistů“ probouzí a projevuje svou kreativitu při tvorbě snídaně. Brzy jsme všichni připraveni k odjezdu. Ale čím je dnešní den tak výjimečný? Co ve všech z nás tak budí nadšení a zvědavost? Dnes nás totiž čeká zdolání vrcholu nejvyšší hory Dolomit – Marmolády. Všichni se pousmíváme nad tímto neobvyklým názvem a nedočkaví přijíždíme do údolí u jezera Lago di Fedaia pod „Královnu Dolomit“ jak se Marmoládě po právu často přezdívá.
První těžké převýšení asi 700 metrů do výšky 2625 m.n.m. zvládáme hravě. Necháváme se totiž vytáhnout lanovkou k chatě Fiacconi. Dále však musíme po svých. Brzy poznáváme, že tento výstup nebude hračka. Téměř celá cesta vede ve sněhu a navíc do prudkého svahu. Při poledním slunci z posledních sil docházíme do sedla pod masívem hory, kde dále musíme již jen po jištěných cestách-tzv. via ferratách.
Po krátké pauze, načerpaní novách sil a oblečení výstroje vyrážíme nahoru. Ferrata vede přímo ve skalách a často velké části cesty jdou rychle nahoru, zvláště na dlouhých řebřících. Čím stoupáme výše, tím více vnímáme řidší vzduch a těžčeji se nám dýchá. Zhruba po 500m ferraty nám zbývá dojít posledních desítky metrů. Poslední kroky a jsme tam. Zvládli jsme to!!! Jsme v 3434 m.n.m.!!!
Avšak tímto naše dobrodružství nekončí, právě naopak. Již během cesty nahoru sledujeme výraznou změnu počasí. Blíží se k nám bouřkové mraky a navíc jsme na vážkách jakou cestu zvolit zpět na sestup. Nakonec se rozhodujeme zvolit novou cestu ledovcovým polem. Naštěstí sníh je měkký a bezpečně můžeme bořit boty hluboko do něj. Pár z nás sice končí na zemi, ale s úsměvem na tváři.
Cesta dolů utíká znatelně rychleji než nahoru. Brzy jsme u chaty Fiacconi. Odtud však již nepokračujeme lanovkou, ale dále klesáme pěšky až dolů k našim autům. Po celém dni konečně dole a bez úrazu. Únavou padáme na zem. Na našich tvářích však září úsměvy. “ Zvládli jsme to-zdolali jsme nejvyšší horu Dolomit!!!“
Celý tento den pro nás nebyl výjimečný pouze tím ,že jsme zdolali vrchol, ale také tím, jak bezchybným průvodcem nám byl náš Pán. Po celý den na nás číhalo mnoho nástrah a nebezpečí. Pán nás však střežil a nedopustil nic zlého. Posečkal s děsivou bouřkou, která chvíli po našem návratu nastala, poslal nám do cesty jiné krajany, kteří nám pomohli se sestupem či vedl naše kroky tak, aby se nám nic zlého nestalo. Navíc jsme mohli obdivovat jeho přenádherné stvoření. Krok po kroku jsme mohli objevovat jeho neomezitelnou moc a nepředstavitelnou fantazii. Celý týden, který jsme mohli strávit společně v Jeho blízkosti se nám hluboko vryl do paměti. Avšak není hory zde na Zemi, která by nás přiblížila Bohu blíže než úplně jednoduchá věc-modlitba. Proto je mou touhou „stoupat“ k Bohu krůček po krůčku každý den…
Andrea Bednářová